Jsem zahradnice a žiji v soouladu s rytmem přírody. Vnímám její moudrost a rozumím jejímu jazyku. Příběhy, které vypráví, přináším lidem do života a pomáhám jim tak k hlubšímu pochopení sebe sama. Díky květinám, bylinám a stromům z lesů, luk i zahrad předávám radost a krásu.

Můj příběh

 

Svítá.  Sedím zamotaná do spacáku a pozoruji rodící se den. Ptáci spustili koncert, svěží vánek přináší vůně a načechrává stébla trav. Ještě než popadnu tornu a vydám se za sběrem divokých bylin, aby byly včas v kuchařově království, vychutnávám kouzlo rána a v myšlenkách se vracím po cestě, která mne dovedla až sem… 

 

 Osud má smysl pro humor

 

Před mnoha lety jsem stála na prahu profesní kariéry, právě padly hranice a svět se otevřel. Já, s duší tuláka, hlavou plnou snů a čerstvým diplomem absolventky zahradnické fakulty, jsem roztáhla křídla a chtěla letět. Tančila jsem radostí, když jsem ve schránce našla pracovní povolení pro stáž v Anglii - Mekce zahradníků - a to přímo v královských školkách věhlasného jména. To bylo v pondělí. V úterý jsem nakoupila odborné anglické slovníky a začala spřádat plány na cestu. Vydrželo mi to do pátku, kdy mi lékař oznámil, že čekám miminko. Zhoupl se mi svět a já prožívala tolik protichůdných pocitů! 

 

Život je jako voda - přinese a odnese

 

Byla jsem jak tajfun, vztekala se a zároveň radovala, ale vůbec jsem netušila, co bude dál.  Můj život nabral směr, který jsem nenaplánovala. Měl svůj vlastní rytmus a já se učila kroky za pochodu. Jako obrovská přílivová vlna něco přinesl, ale vzápětí poslal druhou, která to zase smetla. Našla jsem však poklad v tom, co zůstalo. Narodila se mi nádherná dcera, díky níž jsem začala vidět a vnímat vše kolem jinak. Rok poté maminka prodělala operaci, při níž ochrnula na půl těla. Díky obrovské pomoci mého muže jsme novou situaci zvládli. Doma jsme byly generační trio žen a učily jsme se jedna od druhé. Brzy se naše partička rozrostla o dalšího člena – synka. Neodcestovala jsem do světa, abych nasbírala zkušenosti, ale objevovala jsem svět v tom, co mne bezprostředně obklopovalo. Nevzdala jsem se svého zahradnického snu, ale naopak jsem se naučila zpřístupnit říši rostlin dětem a odpovídat na jejich všetečné otázky, aby pochopily zákonitosti přírody a porozuměly jim. Syn už jako batole ochutnával kvítka a různé byliny a nasměroval mne tak na cestu jedlé divočiny. Babička svým vyprávěním o vlastním dětství a tehdejším způsobu života oživila kořeny – spojení s moudrostí bylo navázáno. Díky dětskému přístupu ke všemu v přírodě byl sejmut závoj zapomnění.  

 

Dva světy

 

Po mateřské dovolené jsme nastoupila do zaměstnání, ale pořád jsem byla jednou nohou ve svém zeleném světě. Starala jsem se o rodinu a chodila do práce, ale stále jsem pěstovala zeleninu, sklízela ovoce, vázala květiny na zakázku, studovala a učila se. Lidé se začínali ptát, jaké květy použít na talíř, která bylinka jim pomůže, ale také se svěřovali s tím, co prožívají, a společně jsme hledali příčiny. Všimla jsem si, že když uvážu kytici lidem na přání, jako by se vše kolem rozjasnilo a lidé sami se rozsvítili. Když jsem jela se skupinkou žen na louky pro Svatojánské kvítí, nadechly se a narovnaly, do života jim lehce vstoupily změny. Uvědomila jsem si, že se stávám průvodcem mezi světem vně a uvnitř, že podávám lidem klíč k radosti, co pramení hluboko v nich samotných. Díky tomu pak lépe zvládají všednodennost. To, co jsem milovala, jsem dělala o víkendech a dovolených, protože přinášet radost mi nepřipadalo jako práce, bylo to tak samozřejmé. Vůbec jsem nepostřehla, že povinností mi přibývalo ve všech směrech, i v zaměstnání. Žila jsem ve dvou světech, a paradoxně čím víc jsem rostla a byla šťastná v jednom, tím víc narůstalo úkolů v tom druhém. Pomalu a postupně jsem vyčerpávala zásoby energie. Odpočinu si až…jednou…

 

Tsunami

 

AŽ opravdu JEDNOU mne sevřela neskutečná bolest, která se stupňovala, a já se ztrácela. Jeden svět, ten dobře mi známý, mizel, a já přesto byla. Nějaký čas se na ARO vše odehrávalo jakoby mimo mne. Pak jsem se vrátila do těla, které bylo ještě hodně bolavé a potřebovalo odpočívat. Duch však na té pouti posílil. Když mne z ARO převezli na JIP a já mohla z okna pozorovat nebe, byla jsem šťastná a taky rozhodnutá žít svůj život naplno a dělat to, co je mi vlastní, ku prospěchu všech. V čase svého dlouhého pobytu v nemocnici jsem dostala mnoho darů v podobě pochopení, proč má cesta byla taková, jaká byla, a kudy půjde dál. To už nebyla obyčejná přílivová vlna, to byla tsunami, která smetla vše, co mi nepatřilo, abych mohla předávat dál to, co umím, co je můj bytostný talent, co jsem se naučila, co jsem pochopila a nasbírala na své cestě životem. Právě teď je čas se o to vše podělit.

 

… otvírám oči - ta cesta byla dlouhá a poznala jsem mnoho. Po celou dobu mne provázela láska k přírodě a rostlinám, vášeň pro život samotný. Ponořit prsty do země je pro mne vždy hojivé, zcela přirozeně splývám s přírodou a jejími cykly, rozumím jejím podobenstvím. Stal se ze mne zahradník duše a získané zkušenosti svým jedinečným způsobem předávám dál. Naučím vás porozumět divokým bylinám a ukážu vám, jak si můžete zpestřit jídelníček. Díky jedlým květům povýšíte jídlo na zážitek. Jemně vás povedu krajinou a vaše oči uvidí, nos ucítí, uši uslyší a duše pookřeje. Prostě:

 

Vnesu do vašeho života příběhy utkané přírodou, předám vám radost a krásu díky květinám a bylinám z lesů, luk i zahrad.

 

 

 

Ing. Alena Naďová

Motto

Radost je klíč