Kytice, kytka, kytička, pugét…

vlastně řezané květiny a jiné rostlinné části dekorativně (v různých stylech) uspořádané do jednoho svazku k různým příležitostem.

To je ale suchá definice, což?

Obdarováváme jimi blízké i vzdálené osoby, jsou součástí všech lidských rituálů, zdobí naše domovy.

Jestliže klíč dveře odemyká, pak kytice a úsměv dveře otevírá.

Prostě kytky, ty jsou všude.

Kyticí nic nepokazíš.

Když nevíš, dej kytku.

Je ti smutno, kup si (natrhej si) kytku.

S kytkou se provinilcům k odpuštění lépe kráčí.

A víte o tom, že kytice se nikdy nepovažuje za úplatek? Jak k tomu přijde chudák čokoláda nebo bonboška, o ostatních nemluvě, když taková pořádná kytice vyjde i na tisíce (nejen) korun?

Zkrátka kytky mají čarovnou moc, to tvrdím pořád. Schválně, sedněte si do tramvaje s kyticí v ruce a pozorujte. Devíti lidem z 10 (výjimky jsou vždy) se při pohledu na krásu květů rozzáří oči, povolí ztuhlé tváře a mnozí se i usmějí.

Zimě k odchodu zvoní sněženky, sluneční paprsky teple šimrají zem a probouzí rostlinstvo k životu. Chvojky v okenních truhlících vystřídaly veselé macešky, primulky, sedmikrásky. K nákupu přihazujeme kytice tulipánů či narcisů, protože HURÁ JARO.

Ale za městem, na stráních a lukách, ještě studený vítr češe stará stébla trav. Zbytečky sněhu se krčí ve stínech lesa. Prázdná květenství miříkovitých na vysokých šedých stoncích, jako nitky vzpomínek na loňské léto. I to bukové listí ještě drží a ševelí příběh zimy. Jen olše a břízy se oděly se smyslným nachem a z větví spustily svá květenství. Jívy přispěchaly na pomoc probouzející se přírodě něhou kočiček. Svítí na větývkách jako malinká zrcátka.

Slunce hřeje a vítr chladí, boty se obalují blátem. Tu ustřihnu suchou travinu, přidám olšový proutek, větvičku obalenou hebounkým mechem…  v ruce se mi skládá kytice.

Kytice ve váze šeptla: „Všechno má svůj čas. Melancholie je teď cajk.“

Anebo se mi to zdálo?