Březen – za kamna vlezem!

Kdo by neznal tohle rčení, jenže jak je tomu ve skutečnosti?

Internetové vody jsou plné obrázků prvních zelených lístků, květin, reklam na osivo a jarní oblečení. V obchodech na nás vykukují čokoládoví zajíci. Za okny je modro a slunce, pupeny na keřích a stromech jsou nalité – jen puknout.

My taky. Jsme plni očekávání, už aby to bylo, už se něco musí dít, vždyť jsme si to tak pěkně naplánovali, udělali první kroky, tak honem, ať už vidíme výsledek.

Jako malá jsem, sotva slezl sníh, chodila pořád kontrolovat místa, kde slépky snášely vejce, a slídila po půdě, jestli náhodou nějaká už nesedí na vejcích. Babička kroutila hlavou a říkala:

“ Vždyť sotva začaly nést a ty už chceš kuřata! Raději nanos dřevo ke kamnům.“

Učila mne tak, že nové na samém začátku potřebuje v tichu, teple a klidu nabrat sílu – tak, dřevo ke kamnům a zatopit, aby nám to nevychladlo a nezarazilo se.

Máme před sebou ještě čerstvá novoroční předsevzetí, někdo hezky namalovanou mapu přání pro nový rok, těšíme se, stále ještě promýšlíme své vize, ale taky podnikáme kroky k jejich naplnění, pracujeme. Jenže je to už třetí měsíc a výsledky nejsou stále hmatatelné. Naše nervozita a netrpělivost vzrůstá, vkrádají se pochyby, zda své sny dokážeme zrealizovat. Nálada se střídá stejně rychle jako počasí.

Svítí slunce, rychle ven a rozběhnout se, spustit akci, ať už se i my dáme do pohybu. V tom spěchu zapomeneme čepici, ale zpěv ptáků je tak lákavý. Vzduch je příliš ostrý, vítr studený a rychlý. Nebe se zatahuje a přichází déšť. Páni! Deštník zůstal doma. Studené kapky se mění v těžké sněhové vločky. Hm, tenisky asi taky ještě nejsou to pravé. Mokří, prochladlí a schlíplí se vracíme domů. Kde je to jaro? Nálada klesá pod bod mrazu. Hluboko v sobě rozebíráme vlastní nezdary. Inu, březen, měsíc, kdy vládnou ryby, ty, jež plavou v hlubinách a citlivě využívají proudy vod.

Ráno se nechce vstávat, natož mluvit. Pro změnu je venku šedivo a nevlídno. Tělo je rozpálené a bolest svírá hrdlo. Netrpělivost nás oslabila a připravila živnou půdu pro nemoc. Chce se nám spát, tatam je včerejší euforie.

Zatím pod povrchem, skrytá našim očím, vysetá semena leží v zemi – u kamen :-).

A  tady se dějí věci!

Pěkně zakryta peřinou zeminy, která mění ledové kapky v příjemnou vláhu, semena bobtnají. Vědoma si toho, že jsou na startu, využívají své zásoby a čekají na povel. Nejprve pustí kořínek, kterým směřují do nitra země. Odtud čerpají živiny, zároveň pevně kotví budoucí rostlinu, aby ji ani silný vítr nevytrhl. Teprve potom se objevují děložní lístky, pěkně k sobě přitisknuté, pak v pravý čas vší silou nadzvednou vrstvičku země, nadechnou se a rozevřou se vstříc slunci. Až poté vyrazí první pravé listy.

Člověk všechny tyto skryté děje, tu sílu nového vnímá, ale nevidí. A to je znepokojivé. Stejně tak u sebe, cítí, ale spěchá. Proto bychom měli v teple u kamen ještě chvíli posečkat, čerpat ze zásob loňského roku, třídit a ponechat si to důležité. Pak už nebude čas. Však také v březnu přiznáváme vše, co jsme přijali :-).

Ano, i v březnu kvetou květy – sněženky, bledule, pak nastupují další cibuloviny. Mohou být prvními posly jara a směle odolávat chladu, protože v jejich cibulkách je dostatečná zásoba všeho potřebného. Až bude teplo, zatáhnou se do země, kde v horkých dnech léta budou spát a tloustnout pro další jaro.Teď však statečně svými zvonkovitými květy cinkají zimě na odchod a poslednímu sněhu dodávají trochu něhy.

Tající sněhy odkrývají  smutný pohled na to, co nepřežilo, ale poskytne sílu a živiny novému.

To je život a jarem začíná.

foto: Alena Naďová