AsiMiluji

„Miluješ mě?“

Ticho. A v něm viselo milion otazníků.

„Nevím.“

„Jak, nevíš? To přece musíš vědět!“

„Hm. Možná.“

„Není – možná! Existuje jenom ano, nebo ne.“

Ticho. Otazníky se natáhly do vykřičníků.

„Tak miluješ mě?“ Vyštěkl.

Pokrčila rameny.

„Asi…“

Uhnula pohledem. Nesnášela ten jeho nátlak. Chtěl všechno, nebo nic. Bílá a černá.

Ona viděla duhu. Barvy.

Co je to – milovat?

„Asi, asi, asi…! Co to je – asi milovat?“ Hulákal. Každý jeho výkřik jí otřásl.

„Jak můžeš být tak zbabělá! Víš ty co? Až si to rozmyslíš, laskavě mi zavolej.“

Vztekle odkráčel.

Podlomila se jí kolena a celý svět se zhoupl. Položila se do bezpečí na zem, do trávy.

Slyšela, jak práskl dveřmi od auta, jak prudce vystartoval…

Teprve pak otevřela oči a dívala se na nebe.

Pozorovala, jak se huňatá oblaka spojovala a vytvářela obrazy, plující oblohou.

Bylo to konejšivé. Jako by se na nebi páslo stádo slonů.

Utrhla si stéblo trávy, vložila ho mezi zuby a do jeho sladké šťávy šeptala:

„Asi. Asi miluji. Asi-miluji.“

Asimiluji!

Vždyť to je ono! Prudce se posadila.

Asimilace = přizpůsobení. Splynutí. Přeměna látek v organismu.

Sáhla do kapsy pro telefon a ťukla na číslo operátora.

„Prosím, chtěla bych…. změnit své telefonní číslo.“