Listopad 2018

A dost!  Tohle už bylo přes čáru.

S obrovskou radostí jsem dnes – 6. 11. 2018 popřála milé osůbce k svátku. Vylepila jsem brzičko ráno přání velkým písmem na duhovém pozadí přímo na zeď FB skupiny a těšila se na její radost. Jenže ouha mé přání je o rovných 21 dní předem! (A to jsem původně chtěla poslat přání smskou včera po půlnoci, kdy jsem zaklapla počítač. Akorát jsem ji nechtěla probudit. Naštěstí.).

Co je na tom divného?

Splést se může každý. Jenže TOHLE se mi děje od konce září. Jsem zmatená, jak včela v zimě a projevuje se to u mne daty, termíny, časovými údaji a divnými nabídkami. Namátkou:

  • Na rehabilitaci přijdu o den později.
  • Kurz Kokedamy slíbím v 17:00 do diáře si píši 18:00 – naštěstí jezdím dřív o hodinku abych vše nachystala a tak zpoždění bylo pouhých 30 minut. Cestou z Brna do Boskovic jsem zabloudila, odbočila úplně jinde i když cestu znám jak své boty.
  • Ve čtvrtek tvrdím, že je úterý.
  • V neděli tvrdím manželovi, že zaspal do práce.
  • Kamaráda se zeptám: „Dáš si čaj? A nebo víš co, můžu ti nabídnout ještě taky čaj.“

Úsměvné?

Možná. Kdyby to trošinku nekomplikovalo život a to nejen můj. Protože nejsem kde mám být v čase, kdy tam mám být. Nemám potřebné sebou a ustavičně něco hledám, šířím zmatky i na své okolí.

Nesoustředěnost, zmatení. Jeden den energie spousta a druhý sotva lezu  z postele.  Jsem normální? Nebo je to projev nějaké nemoci?

Tisíce otázek nad podivnostmi, které se mi dějí s nástupem podzimu.

Aha.

Podzim.

Čas hodnocení, den se zkracuje, teplota klesá. Projevy života se zpomalují. Nastává čas odpočinku a přípravy  na zimní období. Nejvyšší čas stáhnout se do nitra a spočítat úrodu. Mlhavá rána a deštivé dny. Melancholie a slzy. Odpouštění a propouštění. To je energie podzimu.

Jenže letos je vše jinak.

Teplo. Slunečno. Listí ještě drží na stromech a sám listopad odmítá svůj pršiplášť a tanečky s havrany. Je rozmarný a větrný , sfoukává světla svíček a ruší dušičkové rozjímání. Nepouští do krajiny stínů a on sám zkouší, jestli mu bude lépe slušet kabátek března a nebo dubna.

Potkala jsem mloka a rozkvetlé šeříky, přitom se vzduchem nesla vůně chryzantém. Na louce se modrají zvonky a řebříčky mají listy obří. Mazané bylinky a zelenina využívá poslušnosti hmyzu, který následuje rytmus a přichystal se už k spánku, zatímco ony překvapují svou kondicí, růstem a sytou zelení. Vřesy za okny se krčí ve stínu zářivě kvetoucích pelargonií.

A já? Jsem zmatená stejně jako příroda.

Na jednu stranu vnímám potřebu být v klidu, u sebe, pít horký čaj, cpát se kašemi a polívkami, být zachumlaná a dumat o všem co se odehrálo. Uklízet ve svém nitru i ve skříních.

Na stranu druhou slunce, zeleno a svěží větérek mne láká ven a tak jsem v lese, toulám se krajinou, abych druhý den padla únavou a půl ho prospala. Mám pořád chuť na něco, co nevím, co je.

Pletu si časy, dny a termíny. A když musím řídit, stojí mne to maximální úsilí. Za volantem se směju, protože TAM vidím, že v tom zmatení nejsem tak úplně sama. Směrovky dávají řidiči nahodile, význam plné a přerušované čáry není v realitě stejný jako v pravidlech a to nemluvím o červené a zelené. Silně pochybuji, že by najednou velká část národa byla postižena barvoslepostí.  Díky tomu však vím, že nemusím k doktorovi na vyšetření, ale že  něco je prostě jinak.

Letošní podzim je plný slunce. Navíc je suchý. Žádné hloubání uvnitř, přijímání a pochopení svých stínů. Pěkně a pořádně si na vše posvítit až do nejzazších koutů. A pak fííííí – vítr se silou vichřice strhne, odvane nepotřebné a nastolí změnu.

Že se nám nechce, nemáme čas se konečně vědomě podívat a uvidět co nefunguje, kde máme ubrat a kde přidat, co odložit?

Nevadí vesmír má v pytlíku chřipku, náchladu, úrazy, nehody -dosaďte si podle vlastní aktuální situace, která je zrovna kolem vás a která vás přiměje k zastavení.

Vnímám změnu, kterou neumím pojmenovat ani určit její směr. Přijímám a užívám si tedy se všemi důsledky celý proces. Jsem šťastná, že se vyskytuji aspoň v prostoru, když už jsem ztracená v čase. Ono totiž nic netrvá věčně.  Až vše bude zase na svém místě, nutné změny pominou a my posvištíme dál – někdo novým směrem, jiný v novém vagónu a další změní partu spolucestujících.

Opravdu se těším, jak napadne sníh a krajinu přikryje bílá peřina, v pokoji vše bude snít svůj sen a my budeme moci vydechnout.

Omlouvám se všem, kteří jsou součástí mých zmatků.  

 

Alena Naďová
Jsem zahradnice a žiji v souladu s rytmem přírody. Vnímám její moudrost a rozumím jejímu jazyku. Příběhy, které vypráví, přináším lidem do života a pomáhám jim tak k hlubšímu pochopení sebe sama. Díky květinám, bylinám a stromům z lesů, luk i zahrad předávám radost a krásu. >Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.