Červená se jahoda

Podzim – ostrá hrana rýče ukrajuje zem a já s námahou obracím půdní drn. Co je nahoře, otáčí se dolů a pro změnu obnažuji to, co bylo skryto. Narážím na mraveniště, kde začíná poplach. Kdyby ty malinké bytůstky věděly, co chystám, ale jsou plně zaujaty přemístěním svého stanoviště.

Zima – zem leží břichem vzhůru ponechána napospas chladu. Mezery zaplňuje sníh, led proniká do skulin.

Jaro – sníh, led, mráz, střídání teplot a skupenství vody proměnily tuhé drny v kyprou zem, ze které snadno vytahuji kořeny plevelů, které na novém záhonu nejsou vítány. Seji hrách, abych po sklizni lusků zbytek rostlinné hmoty zaryla a ony se mohly v klidu rozložit a obohatit zem o živiny.

Srpen – konečně! Jako do peřinky sázím do připravené půdy statné sazenice jahod. Vybírala jsem pečlivě odrůdu i sazenice samotné. Ještě zalít a pak jen čekat, zda se uchytí. Už teď se těším na jejich plody, představuji si sladkost a šťavnatost.

Nové jaro – ujaly se všechny. Mladé lístky se na slunci protahují. Krásné bílé květy s jasným žlutým středem lákají hmyz na hostinu.Okvětní plátky opadávají, žlutý střed se mění v malý zelený plod.

Červen – plody dozrávají. Zelená se mění v červenou. První zralá jahoda. Krásná a voňavá.

Je fascinující pozorovat tuhle proměnu.

Co vše tomu ale předcházelo? Pamatuji si to ještě?

Jsem to já, kdo zvolí, co udělat s jahodou. Potěším se s ní? Slupnu ji celou a hned? Nebo ji dám do koláče či jahodových knedlíků? Anebo ji rozmačkám na kaši a v marmeládě ji uchovám na zimu?

S jahodou stejně jako v životě. Sami sobě připravujeme záhony pro události, sami sázíme, pečujeme a sklízíme. Je to sklizeň plodů našich myšlenek, které se proměnily v události. A jsme to opět my sami, kdo rozhodne o tom, jak tyto plody – události – přijmeme a v co je proměníme.