Jak koza ke KOKEDAMĚ přišla

Koza

Fotka od s. Aleša Stritar z Pixabay

– jsem já, je to trefné a výstižné. Narodila jsme se v čase, kterému západní astrologie přiřkla znamení kozoroha a čínská zase kozy (ovce). Tudíž jsem koza na druhou.

Kozy milují vše zelené, rády objevují nová místa, námaha jim nečiní žádnou potíž. Snesou drsné podmínky a jsou velmi svéhlavé.  Moje volba povolání – zahradnice – není tedy náhoda, ale spíše hvězdné předurčení.

Kokedama

– v doslovném překladu z japonštiny mechová koule.

Kouli vytvořenou ze speciální zeminy osadíme rostlinou a dáme jí mechový kabátek. Pak ji usadíme na krásnou misku či talířek anebo zavěsíme do prostoru a obdivujeme její krásu.

Miluji les.

Ten klid, který mne v lese obklopí, to rozptýlené světlo, jež probouzí fantazii, a měkký, voňavý, laskavý mech. Ty chvíle, kdy se usadím na kámen, opřu čelo o mechový polštář a propadnu se do hlubin moudrosti věků, zatímco čerpám sílu a vdechuji vůni. Les je nejlepší medicínou na události, které s sebou nese běžný život. V lese je všechno. Les má čarovnou moc. Miluji naše louky a lesy a jsem zastáncem divokosti a přirozeného způsobu života.

Jak je tedy možné, že jsem našla a přijala KOKEDAMU, která má původ v Japonsku?  Jsem snad také milovnicí japonské kultury a následuji její zahradnické umění, které dosahuje mistrovství a je filozofickým směrem? Já, pohan? Ani náhodou.

Jenže cesta životem přináší mnohá překvapení. A na té mé se objevil obrovský kámen. Z ničeho nic. Bum. Spadl z nebe a skoro mne připlácl. Vzal na sebe podobu ne–moci se jménem akutní pankreatitida. Byla jsem paralyzovaná stejně, jako když narazíte na kámen. Kudy dál? Vzdát se, přeskočit, přelézt, obejít? Mnoho možností, jak zdolat překážku, ale k tomu je potřeba síly.

Jen co jsem se vynořila z bezčasí, začala vnímat život a propustili mne po restartu z nemocnice domů, začala jsem hledat způsoby, jak pokračovat na své cestě životem. Všechno bylo nové.

Byl říjen, den jako vymalovaný a já ležela v posteli u otevřeného okna pod duchnou a vyhřívala se na sluníčku. V nitru, ve vzpomínkách jsem se procházela po svých oblíbených lesních koutech, byla na své zahradě. Bylo mi teskno po lese, pohybu, zdraví, síle. Ano, více jsem snila, než byla při plném vědomí.

Snad les slyšel mou touhu a vnuknul nápad kamarádce, která mne přišla navštívit s plnou taškou právě spadaného listí z lesa. Bože, to byla vůně! Já nemohla do lesa a ejhle – les přišel za mnou. Byla jsem tak šťastná a vděčná! Večer jsem si nasypala listí do vany a nasávala vůni podzimu, vůni lesa a zvuk šustícího listí.

Zpočátku jsem nedokázala udržet pozornost déle než pár minut, a tak jsem chvíle bdělosti trávila brouzdáním na Pinterestu. Tam jsem je uviděla. Kokedamy. Mechové koule.  Okamžitě se mi to propojilo.

Když já nemůžu do lesa, les může za mnou.

Od nápadu k realizaci jen kousek a já si udělala svou první KOKEDAMU, zelenou kamarádku, kterou jsem mohla klidně držet v dlaních v posteli a pak odložit na stolek, aniž by hrozilo, že když mi spadne do bílých peřin, bude vše od zeminy. Kontakt s tím, co bytostně miluji, mi pomohl překlenout náročnou dobu rekonvalescence. Netrpěla jsem steskem a lítostí, že nemohu lítat po lukách a lesích, to vše bylo se mnou a já se mohla radovat a tím sílit.

I samotný proces tvorby KOKEDAMY je hluboce relaxační záležitostí.

A když na jeho konci držíte v rukou svou kouličku, zaplaví vás pocit radosti a štěstí.

Dnes jsem opět při síle, ve víru plnohodnotného života, bohatší o možnost sdílet svůj zahradnický úhel pohledu na svět.

A protože mým životním mottem je „RADOST JE KLÍČ“ a tvorba KOKEDAMY je radost, rozšířila jsme své služby o kurzy KOKEDAMY, kde sdílím své zkušenosti s čarovnou mechovou koulí.

Vždycky se těším na závěr kurzu. Pohled na lidi, kteří si odnášejí domů svého nového kulatého kamaráda, mne činí šťastnou a dává mojí práci hluboký smysl.