Duben – ještě tam budem

Začíná aprílem – dnem žertů, méně či více škodolibých, jejichž smyslem je vyvést z rovnováhy, ze zajetého rytmu. Dny celého měsíce jsou stejné. Nenechají nás v klidu.

Sotva odložíme kabát a vystavíme tvář slunci, hned abychom se schoulili do teplého svetru. Ráno máme pevně sevřené rty a čelíme náporu ledového větru a odpoledne nám laskavý vánek čechrá vlasy. Zima ještě někde vysoko v horách tančí z posledních sil, ale její moc je již ta tam. Vlády se ujímá ohnivé znamení Berana.

Oheň, to je teplo, láska, vášeň. Může být pouhým plamínkem, co sotva proskakuje mezi větévkami,  anebo naopak nás síla jeho plamenů doslova ohromí. Teplé dny s laskavým sluncem probouzí vše kolem – i naše smysly. Posun ručičkami hodin kupředu ještě prodlouží dobu dne, ale zároveň v nás může vyvolat pocit zrychlení a netrpělivosti. Pocit, že nestíháme. Vše se žene kupředu. Mladé lístky se derou z pupenů, celé pomačkané, a den po dni se rovnají do konečného tvaru. I my se nadechujeme a rovnáme. Častěji zvedáme hlavu a nastavujeme tvář laskavým slunečním paprskům. Ptačí zpěvy doléhají k uším, nezřídka nás vytáhne takový koncert z postele ještě před rozedněním. Vše spěchá, vše začíná doslova hořet. Plamínky vášně tančí i v nás, všímáme si, jak dříve zasetá semínka počínají rašit a probouzí se v nás radost, která popouzí k činům.

Aby oheň plápolal, musí být živen. Růst všeho živého je podmíněn potřebou vody, vzduchu, tepla a světla.

Nastává tedy:

Čas otevřít okno a dveře, vymést staré a nepotřebné, oprášit vše, co zapadalo. Dubnové chladné deště definitivně spláchnou prach a zbytky ze zimy. První bouře a silný vítr odstraní vše, co dosloužilo a odumřelo.

Čas otevřít srdce a přiznat, co je uvnitř. I zem povoluje sevření a vše, co bylo skryto, může směle růst.

Čas otevřít mysl a přijmout nové – stejně jako květy, jež se ráno s důvěrou otevírají slunci.

Duben je časem změny a aktivity