
vlastně řezané květiny a jiné rostlinné části dekorativně (v různých stylech) uspořádané do jednoho svazku k různým příležitostem.
To je ale suchá definice, což?
Obdarováváme jimi blízké i vzdálené osoby, jsou součástí všech lidských rituálů, zdobí naše domovy.
Jestliže klíč dveře odemyká, pak kytice a úsměv dveře otevírá.
Prostě kytky, ty jsou všude.
Kyticí nic nepokazíš.
Když nevíš, dej kytku.
Je ti smutno, kup si (natrhej si) kytku.
S kytkou se provinilcům k odpuštění lépe kráčí.
A víte o tom, že kytice se nikdy nepovažuje za úplatek? Jak k tomu přijde chudák čokoláda nebo bonboška, o ostatních nemluvě, když taková pořádná kytice vyjde i na tisíce (nejen) korun?
Zkrátka kytky mají čarovnou moc, to tvrdím pořád. Schválně, sedněte si do tramvaje s kyticí v ruce a pozorujte. Devíti lidem z 10 (výjimky jsou vždy) se při pohledu na krásu květů rozzáří oči, povolí ztuhlé tváře a mnozí se i usmějí.
Zimě k odchodu zvoní sněženky, sluneční paprsky teple šimrají zem a probouzí rostlinstvo k životu. Chvojky v okenních truhlících vystřídaly veselé macešky, primulky, sedmikrásky. K nákupu přihazujeme kytice tulipánů či narcisů, protože HURÁ JARO.
Ale za městem, na stráních a lukách, ještě studený vítr češe stará stébla trav. Zbytečky sněhu se krčí ve stínech lesa. Prázdná květenství miříkovitých na vysokých šedých stoncích, jako nitky vzpomínek na loňské léto. I to bukové listí ještě drží a ševelí příběh zimy. Jen olše a břízy se oděly se smyslným nachem a z větví spustily svá květenství. Jívy přispěchaly na pomoc probouzející se přírodě něhou kočiček. Svítí na větývkách jako malinká zrcátka.
Slunce hřeje a vítr chladí, boty se obalují blátem. Tu ustřihnu suchou travinu, přidám olšový proutek, větvičku obalenou hebounkým mechem… v ruce se mi skládá kytice.
Kytice ve váze šeptla: „Všechno má svůj čas. Melancholie je teď cajk.“
Anebo se mi to zdálo?