Obyčejný den

Pátek 5. 8. 2016

Ke konci noci, kdy už hvězdy začaly blednout, se zvedl prudký vítr. Ohýbal větve stromů a strhával slabé, ještě nezralé plody švestek. Udělal čistku, projasnil vzduch, aby slunce mohlo být zářivější, modré nebe jasnější, obzory viditelnější a ztichl. Přesto v té průzračnosti zanechal neklid.

Únava po probděné, větrné noci. Černá horká káva a ticho.

Slunce stoupá výš, horko se stupňuje, kůže potí. Cosi zůstalo a visí ve vzduchu nevyřčené. Lepí se to, otravuje, žere stejně tak, jak mouchy.

Pryč.

Do lesa, do stínu, vytáhnout odpovědi na otázky. 

Voní podhoubí, přitom houby zatím nerostou. 

Tedy, ne hojně a ty co člověk sbírá.

Z loňského listí se klubou jiné krásky.

Mezi stromy, hra světla a stínů – Rulík zlomocný.

Něžný nachový květ, krásný plod, však prudký jed. Přitom nepostradatelný je jeho atropin.

Jak čistý a pokorný musí být ten, kdo umí jedem léčit? Zvládnout zlo, umět proměnit tu moc. Kolik času v temném stínu, než najde přesné a cílené dávkování?

Chlad a spolu s ním hlad.

Za lesem louka plná jestřábníků a slunce  co se tu a tam schová za nadýchaná oblaka, ještě si hraje, ale v dálce se kupí černé mraky.

Zklidnění, dřímota, procitnutí, to vážky nasadily svou vrtulníkovou letku, aby prozkoumaly vetřelce. Srnka co se přišla napást, po chvilce bystří, zkoumavě hledí, pak hop – velkými skoky mizí do bezpečí lesa.

Čas vrátit se.

Tudy – přes les, kde ještě starý patník svědčí, že dávno tu cesta vedla. Dnes jinudy se vine a co bylo není. V dálce duní  hromy. Vítr přivál  změnu, bouře spláchne zvířené a voda zacelí žárem rozpukanou  zem.