Meloun

Jednu srpnovou dovolenou jsme trávili v beskydských kopcích ve vypůjčené chatičce uprostřed prudkého svahu obklopeného lesy. Byla malinká, jedna místnůstka bez elektřiny, pro vodu se chodilo ke studánce, ale měla kamennou terásku s výhledem do překrásného údolí.

Máma se moc těšila. Milovala les a ticho, chtěla si odpočinout a jen tak být, dát si kafíčko a kochat se pohledem na krajinu.  Nadechnout se. Já se těšila zase na příběhy, co mi budou rodiče vyprávět a na to, že se nebudu muset nějak extra mýt a budu si moci volně a svobodně lítat po lese. Být s tátou a mámou společně, samo o sobě bylo příslibem zážitků ze série – to nevymyslíš. Zážitků, na které se vzpomíná celý život. Konec konců, tátovým mottem bylo – Žijeme pro vzpomínku. A opravdu poctivě dbal abychom těch vzpomínek měli co nejvíce 😊.

Mamka si svou chvilku klidu pojistila tím, že mne a tatu vyslala na nákup potravin. Nakupovat s tátou TO BYLA VŽDY UDÁLOST! Však nás taky vyprovázela slovy „ Juro, jen to, co máš na papírku! A NE, že bude zase nějaká ostuda.“

Táta papírek strčil do kapsy u trenek, vzal tlumok a vyrazili jsme. V samce dával do košíku, co ho napadlo. Nesměle jsem se připomněla: „ Tati? Máš ten papírek od mamky? Tam je to, co potřebujeme.“  Podle obsahu košíku bylo jasné, že shoda je pouze v chlebu a mamka to obrblá. Táta se zamyslel: „Jo. Ještě meloun.“ Tak ten tam taky nebyl, ale díky magickému slovu jsem i já najednou na papírek zapomněla a vyrazili jsme do OVO -ZELu.

Protože!  M E L O U N. Moje a tátova vášeň. Táta nám je dopřával celou jejich sezónu. A proto, když  se řekne srpen, vidím zeleno červeně, cítím melounovou a s lepkavou  sladkou šťávou se nořím do vzpomínek.

Taťka suverénně napochodoval za pult, hupsl do dřevěné bedny s melouny a zahalekal:

„Děkuji, to je dobrý! Já si ho vyberu sám.“ Dřív, než prodavač v šedém plášti stihl něco namítnout.

Vybrat správný meloun je totiž věda. Musíš mít ten, co ti pasuje, říkal táta.

A tak taťka, v těch svých trenclích, bosýma nohama a hřívou hustých bílých vlasů, s nákupem v tlumoku na zádech, začal brát do rukou ty zelené koule,  pohazovat si s nimi, očuchávat je, proklepávat je, přikládat si je uchu. Tahle podívaná byla fascinující. A nejen pro mne.  Fronta u pultu byla delší a delší. Nikdo nic nekupoval, jen hleděli na mýho tatu. Až po hodně dlouhé chvíli, odpočítané kupou melounů, které tata jeden po druhém potěžkal, vylovil pořádného obra, zvedl ho nad hlavu a zařval na celé Valašské Klobúky: „ TENTO!“  Vyskočil z bedny, posvátně položil meloun na váhu, přikládal závaží a když se ručička vah ustálila položil 7 Kčs před prodavače, který nevěřícně zíral, neschopen slova. „ Víte co? To je dobrý.“ A odešli jsme v tichu středem. Jen ty naše bosé nohy pleskaly o kachličky. Ještě teď si vybavuji jejich příjemný chlad. Toto byl můj TATA a já byla neskutečně pyšná.

V bezpečí auta s těžkým melounem na klíně mi to nedalo. „Taťku? A jak víš, že stál 7 korun?“

Táta na mne mrkl. „ Protože mi to  meloun řekl.“

Zbytek cesty jsem si lámala hlavu jak to, že meloun mluví. Zatímco si táta vesele pískal. Přikládala jsem na kůži melounu na střídačku uši a snažila se zachytit jeho slova. Byla jsem smutná. Mně teda meloun nic neřekl a už už jsem si chtěla postěžovat. Jenže jsme právě vjeli na lesní cestu, auto poskakovalo, motor řval, táta sakroval a já měla co dělat abych udržela sebe i meloun bez úhony. K chatě cesta nevedla. Auto zůstalo zaparkováno na vršku kopce a nás čekal kilometr pěší chůze.

Táta na mne mrkl, zářil štěstím a barvitě líčil, jak bude maminka koukat co jsme koupili. Za celý život nevzal na vědomí, že máma melouny neměla ráda. S každým novým melounem věřil, že ji potěší. Držel ho v náručí, hladil ho a usmíval se. Ten bude! Zatímco já jsem celá natěšená poskakovala kolem.

Jíst melouny s tátou byla sranda. Hrávali jsme hru, kdo dál doplivne pecky a u toho se hádali. Tata totiž podváděl a přivlastňoval si moje pecky.

Chápejte. Meloun je totiž něco! Jenom jeho výběr je věda. Rozhodně se nekonzumuje stylem nakrájených úhledných kousků, tedy pokud si chcete opravdu pochutnat. Meloun se ukusuje a vycucává. Srká se a mlaská. Pecky se nevytahují předem, ale řádně vyplivují a sem tam nějakou musíte schroupnout. Rozhodně se nejí u stolu. Nejlépe v plavkách a na holé zemi. Aby i mravenci si pošmákli. Po správně snězeném melounu máte ulepený celý obličej, pecky nejlépe až ve vlasech a můžete se jít rovnou osprchovat.

Už rozumíte mé obří radosti? Těšila jsem se, jak se tady budeme s taťuldou ládovat melounem dokud jej nespořádáme a hádat se o pecky. A máma se bude na tatu zlobit, že mne učí jenom blbosti. A že ho nemusíme sníst na posezení, protože nám bude špatně. Já se pak začnu s mamkou přít a tvrdit jí, že melouny od taťky jsou kouzelný a z nich bříško rozhodně nebolí. Mamka se bude tvářit nepřístupně a uzavře to slovy – však uvidíme – a celá se jakoby nafoukne. To pak na mne tata mrkne a spiklenecky se usměje, protože MY DVA rozhodně NIC NEUVIDÍME, my ho jednoduše zblajznem a vyčůráme. Meloun totiž není jídlo. Máma mávne rukou a povzdechne směrem k tatovi – po čem nic, tam jsi doma.

Mou jedinou starostí pro tu chvíli bylo, jaké pecky má tento meloun. Černé anebo ty velké strakaté? Každé totiž lítaly vzduchem jinak.

„Taťko? A jak poznáš,  že je zralý a sladký?“

„No to je takový meloun, co voní a když ho dáš k uchu tak zpívá.“

„ A tenhle ? Co tenhle zpíval?“

Tata začal zpívat na hory a lesy: „Chci být sežrán, chci být slupnut“ a ty odpovídaly ozvěnou, ovšem že jsem se k tomuto popěvku musela přidat.

Meloun začínal být i pro něj těžký.

„Alenko víš co, já ho mamince dokulím. Ta bude koukat!“   Najednou taťka běží z kopce, přihrává si meloun z nohy na nohu, ten si vesele poskakuje jako balonek. Jsem pozadu a jen to pozoruji. Volám: „Tatííííí tento je extra kouzelnej.  On nezpívá, on se směje, už to slyším. Huráááá“.

Meloun nabíral čím dál větší rychlost. Taťka už nestíhal a zastavil se, zelená koule se valila přímo na chatu, náraz na kámen ji vymršrtil do vzduchu a ona letěla přes střechu chatky……

Táta duchapřítomně zahulákal: „Anko, neseme ti dárek“.

S valícím se melounem mi hlavou letěly myšlenky kopírující jeho dráhu. …jůůů kouzelný létající meloun…. bude po něm….jak ho dostaneme ze střechy ..meloun zmizel…. rozběhla jsem se za tatou a melounem. U chatky jsem byla první a tam obraz:

Maminka v krásných letních šatech – teď politých kafem (jak se lekla) a pocákaných kousky melounu a pecek (byly to ty malý černý) s pidi stříbrnou lžičkou výhružně vztyčenou k nebi. A před ní rozkřápnutý meloun s nádherně červenou dužinou.

Ticho bylo, že jsme slyšela spadnout jehličku ze smrku.

Rázem jsem pochopila, proč maminka nemá melouny ráda. Jsou to nevyzpytatelný zelený potvory co dělají binec a ještě se jich pořádně ani nenajíš.

Do obrazu vstupuje jakoby nic tata. Sundává tlumok, podává ho mamce: „Tady máš nákup a dones lžičky, aspoň nám to zažene žízeň.“

Maminka seděla s tou svojí vztyčenou pidi lžičenkou a její jindy laskavé krásné sametově hnědé oči zlověstně potemněly. Taťka nečekal, zmizel v chatce i s nákupem a vynořil se se lžícemi sám.

„No jo, musíme to sníst teď.  A postavil jsem ti vodu na kafe, když se ti vylilo,“ zatímco sbíral střepiny melounu. Snažili jsme se, ale  potichu jíst meloun nejde, obzvlášť tento, který byl mimořádně sladký a šťavnatý. Lepší jsem nikdy nejedla. A tak jsme unisono potichu mlaskali :-D.

„V životě jsem nejedl sladší a šťavnatější meloun. To bude tím, jak dostal šok. Zralý meloun se vlastně sám otevře puknutím. To dává rozum, to musím…“

Máma ztuhla. Okamžitě věděla, co bude následovat a jen sykla: „Jestli to uděláš, tak tě tentokrát už vážně asi zabiju“. Byla fakt, ale fakt naštvaná.

Jenže to taťka už neslyšel, protože jako srnec vyběhl do kopce, nastartoval auto a byl fuč.

„Mami? Kam jel táta?“

„Pro meloun.“

„A proč, vždyť jsme ještě nesnědli tento?“

„Aby si potvrdil svou novou teorii.“ Vzdychla mamka.

Měla pravdu. Tentokrát taťka donesl malušenký melounek, práskl s ním o zem a?

TAKY SLAĎOUČKÝ!

Jediný, kdo z toho nebyl nadšený byla mamka, protože moc dobře tušila, že k tátově melounové teorii přibude nový zvyk.

Otvírat melouny šokem. Vždycky a všude.

Měla pravdu. A táta taky.

Pokud si chcete pochutnat na extra sladkém melounu, tak si vyberte kouzelný, ten:

• co hřeje jako slunce
• co voní zemí
• co zpívá
• co je těžký
• co má svěží barvu
• co vám pasuje do náruče

A rozhodně jej nekrájejte 😊. Nemají to rádi.  Přirozeností melounu je – puknout.