Je půl

Slunce opatrně prozařuje mraky, než se konečně samo vyhoupne v plné záři na oblohu. Vánek lehce pohupuje stébly trav a kontryhel si střeží  kapku rosy, v níž se zrcadlí modré nebe.

Rodí se den v půli července.

Tiše a líně, táhne se jako karamel. Žádný radostný ptačí koncert, jen vrkání holubů a  vzduch prosycený vůní obilí, vůní zralosti. Těžké klasy čekají na sklizeň. Na lukách se zelená druhá tráva, pestré květy jara doschly ve voňavém senu.

Vše dosahuje vrcholu a stojí.

Tohle ráno je jako vykřičník. Zastavit, stát a nasávat. První závan zimy. Zbláznila jsem se? Léto v plném proudu, a přeci pomalinku šupajdíme dolů, ke kořenům. Den se krátí, barev ubývá. Tím vším je prosyceno dnešní ráno.

Jemný závan budoucího pohlcuje den. Probudil se hmyz a svým bzukotem zaplašil šepot tušení. Sluneční paprsky ťukly do okenních tabulek a květy v truhlících září. Z otevřených oken se line vůně láku na okurky.